Životní příběh

Rakovina střev. Po několika měsících progrese a neúspěšné léčby nastává poslední fáze. Všichni to víme, ale vzájemně se přesvědčujeme, že to bude dobré. Přijíždím s otcem do okresní nemocnice. Krvácí do plen, špatně dýchá, je ve stresu. Sháním doktora, sestry si nás přehazují, telefonují, neví. Po hodině přichází naštvaná doktorka: co si myslíte?, že jste tu sami?, víte co musím vyřídit pacientů? Následuje policejní výslech, konečně příjem na pokoj, kde se tísní šest starých pánů zjevně v těžkém stavu. Vlhký, močí a výkaly páchnoucí vzduch, někteří pacienti sténají, chrčí, mnozí určitě potřebují přebalit a umýt. Těla, jména, čísla diagnóz. Dělá se mi špatně už po několika minutách, loučím se, ještě se zastavím na sesterně s bonboniérou, dvě sestřičky u kafe (za dveřmi zaslechnu "... ten novej příjem, ten dědek s rakovinou na čtyřce"), další práce, protivná, špinavá, páchnoucí práce za pár šupů. Lítost, frustrace, bezmoc, hořkost, vztek, ... , já, personál, pacienti. 

Příští tři týdny denně hodinové návštěvy na kraji postele, pocity viny (copak neumím tátovi zařídit ani důstojné umírání?). Dozvídám se o hospicu v Prachaticích, mluvím se sestrou Anežkou a už podle hlasu vím, že jsem správně. Přijíždíme do hospicu, z budovy vychází tři nebo čtyři sestřičky, pomáhají s nosítky, otevírají dveře, představují se jmény, podávají nám ruce. Říkají, že jsou rády, a když se jim podívám do očí, tak jsem si jistý, že jsou rády. Světlý, prostorný pokoj, velká koupelna, toaleta, televize, moderní polohovací postel, přistýlka pro doprovod. Vůně, květiny v oknech, obrázky na stěnách. Nevtíravý zájem a úsměvy sestřiček. Odmítám kávu a kousám se do rtu, jestli se probudím. Po dvou týdnech otec zemřel. Ráno, mezi druhou a třetí lžičkou Nutridrinku. Umřel tiše a neokázale, tak jaký byl po celý život. Jsem rád, že vím jak umřel. Má matka, která byla celou dobu pobytu s ním, ho držela za ruku. Tak jako předtím dvaapadesát let. Byl to můj táta, měl jsem ho rád. A když ležel na smrtelné posteli, neviděl jsem staré, zchátralé tělo, ale člověka plného lásky a radosti, práce a zodpovědnosti, zálib i starostí. Jsem moc rád, že stejně ho viděly i sestřičky a ostatní úžasní lidé v hospicu. Jsem jim za to nevýslovně vděčný.